V sobotu jsme se po dlouhé době vypravili na výlet. Náš výlet začal na Hlavním nádraží. Koupili jsme si zpáteční lístek do Černošic, vyhnuli se žebrajícímu bezdomovci stojícímu hned vedle pokladny a dealera nejmenovaného operátora, který nás při spěchu na nástupiště obtěžoval starostí o naše telefonní dobro, jsme poslali do háje. Nastoupili jsme do vlaku, sundali všechny batůžky, bundy, rukavice, šály, uložili je nad sedačky a jen jsme se usadili, uvědomila si Katka, že netuší, kam v tom spěchu dala lístek. Tak jsme zase batůžky, bundy, rukavice, šály sundali a začali je prohledávat. Zkusili jsme i kapsy u kalhot a podlahu ve vagónu, ale nikde nic. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset koupit nový lístek ve vlaku s patřičnou přirážkou, když ho Katka nakonec objevila v dokladech. Netušili jsme, že nám hledání zabralo tolik času a přesvědčeni o tom, že nás čeká ještě dvacetiminutová cesta, jsme se začetli do novin. Zrovna jsem četli o prasklém potrubí v Praze, když se Zdeněk podíval na hodinky a prohlásil, že podle času bychom tam už měli být. A skutečně. Právě jsme vjížděli do stanice. Popadli jsme do rukou všechny batůžky, bundy, rukavice, šály a vyřítili se z vlaku. Muselo to vypadat, jako by nás z vlaku právě vyhodili. Na nádraží jsme se oblékli a vyrazili na návštěvu k přátelům.
U Lídy a Karla bylo moc dobře. Po dobrém obědě (švestkové knedlíky) jsme vyrazili k Berounce, která Černošicemi protéká. Byla úplně zamrzlá silnou vrstvou ledu. Opravdu úžasný zážitek procházet se po řece a vědět, že by po ní člověk mohl bruslit ještě kilometry k dalšímu jezu. Za krápníkové útvary vzniklé na jezu by se nemusela stydět ani krasová jeskyně. Pokusíme se vám ten zážitek zprostředkovat na fotografiích zde.
U červeného vína a černého čaje jsme strávili rychle ubíhající odpoledne v příjemném rozhovoru. Probrali jsme všechno možné: minulost i budoucnost, jídlo, děti, knihy, politiku.Pobyli jsme až do pozdního večera, a pak se vypravili na nádraží. Mysleli jsem si, že cestu zpět už nebudou provázet žádné zmatky. Věděli jsme, kde máme lístek, poznáme, kdy budeme na Hlavním nádraží, zkrátka už pojedeme jako profesionální cestující a nebudeme budit žádnou nežádoucí pozornost jako při předchozí cestě. Takže když přišel průvodčí, ukázali jsme mu sebejistě náš zpáteční lístek a s nataženou rukou čekali na jeho vrácení, ale průvodčí jen překvapeně zíral na jízdenku. Podíval se na nás a zeptal se odkud jedeme. Pak se znovu podíval na lístek. A pak se na něj konečně podívala i Katka. Paní v pokladně se patrně pletou všechna ta místa začínající písmenem Č, a tak nás místo do Čersnošic poslala o dvacet kilometrů dál a na jinou stranu, do Čerčan. Při cestě tam jsme to nezjistili, protože nepřišel průvodčí. Z vlaku nás naštěstí nevyhodili, ale Katku to vyvedlo z míry natolik, že tentokrát chtěla pro změnu vystupovat dřív. Velké smíchovské nádraží ji zmátlo a v domnění, že už zase přejedeme, jsme se opět vyřítili z vlaku. Naštěstí nás napadlo si to ověřit u průvodčího na perónu, a tak jsem se vrátili zpět do vlaku. O nežádoucí rozruch tedy zase nebyla nouze.
Zpět na zpravodaj